Kouření je hnus a všichni, včetně kuřáků, to vědí. Je to hnus, kterého se ale hrozně špatně zbavuje, což taky všichni vědí. Je to hnus, který zabíjí, a to ví dneska taky každý. Nojo, ale ono je to tak příjemné… Vím, o čem mluvím. Jako v podstatě všichni ostatní kolem jsem začala kouřit už na střední (a těžce před osmnáctým rokem). Z občasné cigarety za školou jsem se nakonec vytáhla na krabičku denně, a když se šlo do hospody, tak i na dvě. Hnus. Jsem kuřák už deset let, a to mi není ještě ani třicet.
Přestat kouřit jsem se snažila mockrát a vždy velmi neúspěšně. Nejdýl jsem nekouřila půl roku, poté, co jsem se jednou v noci probudila s tak silným astmatickým záchvatem, že jsem byla přesvědčená, že umřu. Nestalo se. Na nějakou dobu mě to vylekalo tak, že jsem cigarety nechtěla ani vidět.
V poslední době už jsem měla plné zuby ranních dusivých záchvatů, věčně načichlého oblečení a popravdě taky extra odlehčené peněženky. S přítelem jsme došli k tomu, že si pořídíme elektronickou cigaretu. Když jsme nakonec našli tu pravou, povedlo se nám úplně přestat s cigaretami. Aktuálně nekouříme čtyři měsíce, nemám žádné absťáky a uskutečňuji svůj mistrovský plán, jak se s pomocí elektronické cigarety nakonec stát pravým a nefalšovaným nekuřákem.