Moc toho neříkám. Mluvím dost, abych nevyvolávala podezření, že je něco v nepořádku, ale neříkám skoro nic. A ještě míň píšu. Nejsem si tak docela jistá, jak se to stalo. Byly doby – a vlastně to byla velká část mého života, kdy jsem říkala hodně, říkala jsem všechno a bylo mi jedno, jestli to někomu vadí, jestli se na mě kvůli tomu někdo bude dívat skrz prsty, jestli mě někdo přestane mít rád. Ani mi nevadilo, že tomu, co říkám, spousta lidí nerozumí, nemůže, nechce.

Potom se ponenáhlu začalo vkrádat ticho. Asi mě někdo přesvědčil, že nejsem dost… dost cokoliv, co bych měla být. Když jsem tomu uvěřila, začala jsem mít dojem, že to přece musí vidět všichni. A tak jsem se uzavřela a soustředila se na přežití v nepřátelském prostředí – mezi lidmi. Věnovala jsem ohromné úsilí tomu, abych zapadla, ale během všeho toho zapadání jsem někde docela ztratila hlas. Přestala jsem mluvit o svých nejhlubších pocitech, o tom, jak věci vnímám a jak je prožívám. Co si o věcech myslím. Přestala jsem zpívat nahlas, přestala jsem zpívat s citem. Přestala jsem zpívat. Roky jsem byla potichu a v rámci možností hodná. Skoro jsem se udusila.

V poslední době se stalo několik věcí, které mi pomohly se zase trochu najít. Klubko tepen se rozmotalo, to tepoucí zvíře, co se na nich houpe, mi zase uteklo z klece a teď plandá všude kolem a já si do něj kopu. Občas ho přišlápnu, někdy se točí kolem, tepny se mi omotají kolem krku a vlastní srdce mě svou vahou trochu přiškrtí, jindy udělám příliš rychlý krok a přizabiju se o něj… Bolí to, ale je to dobře, protože to znamená, že jsem naživu. Chvílemi to bolelo tolik, že jsem musela začit zpívat. Pomáhalo to, a tak jsem zpívala víc, víc nahlas, s větší radostí. Už to zase dokážu. A nepřestala jsem.

A teď… asi je čas začít nahlas mluvit, nahlas psát. Možná nebudu říkat všechno, ale budu říkat všechno, co budu chtít. Přestávám se bát, že mi někdo neporozumí. Že někomu budu připadat divná. Je to v pořádku. Všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku. A odteď budu zase nahlas.