Moc toho neříkám. Mluvím dost, abych nevyvolávala podezření, že je něco v nepořádku, ale neříkám skoro nic. A ještě míň píšu. Nejsem si tak docela jistá, jak se to stalo. Byly doby – a vlastně to byla velká část mého života, kdy jsem říkala hodně, říkala jsem všechno a bylo mi jedno, jestli to někomu vadí, jestli se na mě kvůli tomu někdo bude dívat skrz prsty, jestli mě někdo přestane mít rád. Ani mi nevadilo, že tomu, co říkám, spousta lidí nerozumí, nemůže, nechce.

Potom se ponenáhlu začalo vkrádat ticho. Celý příspěvek →