Potom se ponenáhlu začalo vkrádat ticho. Asi mě někdo přesvědčil, že nejsem dost… dost cokoliv, co bych měla být. Když jsem tomu uvěřila, začala jsem mít dojem, že to přece musí vidět všichni. A tak jsem se uzavřela a soustředila se na přežití v nepřátelském prostředí – mezi lidmi. Věnovala jsem ohromné úsilí tomu, abych zapadla, ale během všeho toho zapadání jsem někde docela ztratila hlas. Přestala jsem mluvit o svých nejhlubších pocitech, o tom, jak věci vnímám a jak je prožívám. Co si o věcech myslím. Přestala jsem zpívat nahlas, přestala jsem zpívat s citem. Přestala jsem zpívat. Roky jsem byla potichu a v rámci možností hodná. Skoro jsem se udusila.

V poslední době se stalo několik věcí, které mi pomohly se zase trochu najít. Klubko tepen se rozmotalo, to tepoucí zvíře, co se na nich houpe, mi zase uteklo z klece a teď plandá všude kolem a já si do něj kopu. Občas ho přišlápnu, někdy se točí kolem, tepny se mi omotají kolem krku a vlastní srdce mě svou vahou trochu přiškrtí, jindy udělám příliš rychlý krok a přizabiju se o něj… Bolí to, ale je to dobře, protože to znamená, že jsem naživu. Chvílemi to bolelo tolik, že jsem musela začit zpívat. Pomáhalo to, a tak jsem zpívala víc, víc nahlas, s větší radostí. Už to zase dokážu. A nepřestala jsem.

A teď… asi je čas začít nahlas mluvit, nahlas psát. Možná nebudu říkat všechno, ale budu říkat všechno, co budu chtít. Přestávám se bát, že mi někdo neporozumí. Že někomu budu připadat divná. Je to v pořádku. Všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku. A odteď budu zase nahlas.

Film

American Sniper
Birdman
Boyhood
The Grand Budapest Hotel
The Imitation Game
Selma
The Theory of Everything
Whiplash

Předně bych ráda řekla, že krom Amerického snipera a Whiplash (ten první mě prostě prudí a ten druhý je naprosto o ničem) se mi všechny filmy v této kategorii dost líbí, takže jsem to musela vzít vyřazovací metodou.
The Grand Budapest Hotel je dobrý film, ale… Wes Anderson už se strašně opakuje. The Royal Tenenbaums od něj miluju, The Life Aquatic with Steve Zissou celkem šlo, Moonrise Kingdom mě znudil už po pěti minutách (a teda Darjeeling jsem ještě neviděla). Není to vůbec špatný, ale je to zase totéž a už nedokáže ohromit.
Selma není vůbec špatný film. Je hezky zahraný, zrežírovaný, okostýmovaný, má velmi příjemnou hudbu. Ale není na něm nic výjimečného a už si ho asi nikdy nebudu mít potřebu pustit.
Z filmu Boyhood jsem byla celkem deprimovaná. Možná to je tím, že se v něm vůbec nic zajímavého neděje. Možná jsem z toho byla deprimovaná, protože takový prostě život je. Chápu, že když někdo natáčí víc než deset let, tak si představuje nějaké pořádné ocenění, ale nepřijde mi, že Boyhood by si ho zasloužil.
A zbývá mi trojka Birdman, Initation Game a Theory of Everything. Sice se mi asi víc líbily ty druhé dva, ale myslím, že by si to zasloužil Birdman. Má úžasnou atmosféru, je skvěle zahraný a už ta samotná myšlenka je skvělá. Životopisné filmy jenom popisují, co se stalo, Birdman je něco dost jiného.

Herec v hlavní roli

Steve Carell – Foxcatcher
Bradley Cooper – American Sniper
Benedict Cumberbatch – The Imitation Game
Michael Keaton – Birdman or (The Unexpected Virtue of Ignorance)
Eddie Redmayne – The Theory of Everything

Předem podotýkám, že se mi nepovedlo dostat se k filmu Foxcatcher.
Jak se dá předpokládat z předchozí kategorie, rozhodně si nemyslím, že by měl být oceněn Bradley Cooper. Není moc za co. Co se ale nedá vyčíst je, že ani Michaela Keatona nepovažuji za nejlepšího herce loňského roku. Byl sice velmi dobrý, ale to, co předvedl Eddie Redmayne je výjimečné. Měla jsem z něj dost strach, protože ho znám jenom jako chlapečka, co ukazuje mandle v Les Mis, ale jeho ztvárnění Stephena Hawkinga bylo krásné, dojemné a velmi, velmi přesvědčivé. Jinak Cumberbatch jako Turing taky dobrý. Hrát někoho s naprostým minimem výrazů určitě není lehké a on to zvládl dobře, ale Redmayne byl prostě lepší.

Herečka v hlavní roli

Marion Cotillard – Two Days, One Night
Felicity Jones – The Theory of Everything
Julianne Moore – Still Alice
Rosamund Pike – Gone Girl
Reese Witherspoon – Wild

Další z filmů, který jsem nesehnala, je Two Days, One Night.
Opět kategorie, kde jsem dost spokojená s výběrem. Rosamunde Pike byla velmi příjemná psychopatka, Reese Witherspoon feťačka na procházce a Felicity Jones oddaná manželka, ale všechny je minimálně o třídu trumfne Julianne Moore jako pacientka s Alzheimerem. To, jak hraje, se mi vždycky líbilo, ale musím uznat, že od (mého oblíbeného) filmu Evoluce ušla velký kus cesty.

Herec ve vedlejší roli

Robert Duvall – The Judge
Ethan Hawke – Boyhood
Edward Norton – Birdman
Mark Ruffalo – Foxcatcher
J. K. Simmons – Whiplash

Tady jsem měla rozhodování dost snadné. Rozhodně Edward Norton. To, co předvedl, se prostě musí vidět, je tak krásně psycho a zároveň zcela uvěřitelný. Od hlášky „Play with my balls“ se už v podstatě nezastaví a je lepší a lepší.

Herečka ve vedlejší roli

Patricia Arquette – Boyhood
Laura Dern – Wild
Keira Knightley – The Imitation Game
Emma Stone – Birdman or (The Unexpected Virtue of Ignorance)
Meryl Streep – Into the Woods

Tady naopak nic moc. Laura Dent ani nevím, kdo je, a to jsem ten film viděla před pár dny. Arquette a Knightley nebyly špatné, ale nic zajímavého teda nepředvedly. Emma Stone byla v pohodě, ale jak se mi na Birdmanovi líbilo skoro všechno, tak ona nijak zvlášť ne. Vylučovací metodou jsem došla k Meryl Streep. Into the Woods se mi vlastně moc nelíbilo. Obzvlášť mi vadily ty děsně umělohmotné kulisy. Zábavný byl kapitán Kirk tančící a zpívající uprostřed řeky. A některé texty vůbec nemůžu dostat z hlavy:

The way is clear,
The light is good,
I have no fear,
Nor no one should.
The woods are just trees,
The trees are just wood.

A je fakt, že Meryl zpívá celkem pěkně a nehraje to špatně.

Animovaný film

Big Hero 6
The Boxtrolls
How to Train Your Dragon 2
Song of the Sea
The Tale of the Princess Kaguya

Song of the Sea jsem nesehnala a Princess Kaguya ani nedokoukala, jak to bylo hnusně kreslený. Ostatní animáky jsou skvělý. Jak nemusím plastelíňáky, tak Boxtrolls jsou docela hezký a mají moc pěkný příběh – a How to Train Your Dragon 2 je možná ještě o kousek lepší než jednička. Nicméně Big Hero 6 u mě rozhodně vede. Má zajímavý svět, skvělý nápad, celkem zajímavý příběh a je naprosto báječně kreslený.

Ostatní kategorie mě buď nezajímají nebo jim nerozumím a neumím to posoudit. Možná bych ještě podotkla, že jsem sice neviděla Interstellar, ale Planetě opic přeju Oscara za vizuální efekty rozhodně víc než těm ostatním, a že i když jsou letos navržené docela pěkné písničky, tak za mě rozhodně Everything is Awsome!

Sama jsem zvědavá, v čem se letos s porotou shodnu a v čem ne. Kterým filmům fandíte vy? Které se vám loni líbily a které ani trochu? Budete se koukat na přímý přenos?

Osobně nemám moc ráda pitvání se v životopisech umělců. Když se dozvím něco o člověku, který namaloval obraz, nebudu obrazu rozumět lépe. Ale tak alespoň trošičku…
Daniel dos Santos se narodil, vyrostl, začal kreslit, začal studovat, začal malovat a z tohohle složitého a krkolomného vývoje vznikly takhle krásné obrazy:

 

Kdybyste se přecejen chtěli dozvědět, pro která vydavatelství maloval přebaly, kam chodil na základku, kolik namaloval Magic: The Gathering karet a jaké získal za svoji práci ceny, stačí se podívat na některou z následujících stránek.

Oficiální stránky
Dos Santos na CGhub
Dos Santos na Deviantart ¢

Striga: Vítáme vás ve studiu, hlásí se Kla.
Kla: Kla se rozhodně hlásí. Já jsem chtěla zjistit, co ty vlastně děláš, kdo ty vlastně jsi, kdo je to Striga a tak…
S: Jsem strakatá a fialová, občas mňoukám, hodně chlastám a kreslím.
K: Flekatá a fialová?
S: A zlá a špatná.
K: To jsi ty, nebo to je Striga?
S: To jsme my.
K: Problémy s roztroušenou osobností?
S: My rozhodně žádné problémy nemáme.

Se Strigou jsme se sešly v kavárně Jarda Mayer na Smíchově. Ze zdí tu na vás shlíží na kartónu malovaní hrdinové z Pobřežní hlídky, kolem zrcadel vystrkují své škaredé hlavy sádrová strašidla a celkově má člověk dojem, že se tu musí scházet buď umělci, nebo blázni. Nejspíš od každého trochu. Nicméně podnik je to útulný a přičinlivá obsluha nám během celého našeho povídání dodávala dostatečné množství báječného svařáku. Se Strigou jsme si povídaly o všem možném a nemožném a k tomu se na nás přívětivě usmívala moudrá tvář Mitche Buchanana.

K: Jak jsi přišla na Strigu? To není úplně typická mytologická postava.
S: Možná přes Zaklínače. Bavilo mě, že jsou různé výklady strigy. Striga, strigoi a podobně, že to znamenalo v různých pobaltských oblastech čaroděj, upír, čarodějka, různí démoni, zlé bytosti. To se mi líbilo, a tak jsem si dala tuto přezdívku na nyx.
K: A proč jsi pod takovýmhle pseudonymem začala kreslit? Neevokuje to nic zrovna pozitivního.
S: Já jsem ve skutečnosti extra sluníčkový človíček a chtěla bych všem ukousnout hlavu a sníst jejich játra.

Soutěž A na závěr tu pro vás máme překvapení. Striga nám věnovala jeden ze svých obrázků a my bychom ho rády předaly někomu z čtenářů. Pravidla: 1) Sdílejte tento článek na své zdi na facebooku a do komentáře napište, kam byste si obrázek „Ztracená“ pověsili. 2) Ze všech komentářů vybereme (Striga, Kla a Ju) ten nejzajímavější nebo nejhezčí nápad. 3) Uzavírka je 11. 01. 2013 v 19:00. 4) Vyhlášení proběhne 14. 01. 2013.

No, nebudu tvrdit, že elektronická cigareta je zdravá a je to nejlepší řešení, ale má rozhodně několik plusů k dobru.
Nejspíš bude přece jen o dost méně škodlivá než normální cigareta. Až se z ní naučíte kouřit (den, dva), nebudete se po ní dusit a všeobecně se vám bude dýchat lépe. Ani vy, ani vaše oblečení, byt nebo auto nebudete páchnout kouřem. Pokud kouříte víc, pak pro vás velkou výhodou bude i to, že výrazně ušetříte. Tenhle bod bych ráda rozebrala trochu víc. Kouřila jsem cigarety, které stály 72,-, přítelovy byly za 68,-. Za den jsme za kouření utratili 140,-, to je 980,- za týden, 4 200,- za měsíc a 51 100,- za rok. To je velmi děsivé. Plus cigarety budou akorát dražší a dražší – zkuste si schválně spočítat, kolik za věc, která vám ničí život, utratíte vy!

Přemýšlíte, že byste si elektronickou cigaretu pořídili? Mám pro vás několik rad, jak si vybrat tu pravou.

• Rozhodně nevybírejte tu nejlevnější a rozhodně nevybírejte tu, která tvarem připomíná cigaretu. Z vlastní zkušenosti musím říct, že taková stojí za prd.
• Pořiďte si dvě. Mysleli jsme, že když se prodávají po dvou, bude nám jedna sada stačit, ale chyba. Baterka se vybije a co pak? No, máte náhradní. Rozhodně je to lepší ze začátku, protože když nemáte nabito, můžete snadno sklouznout zpět k tabákové cigaretě.
• Vyhoďte všechny cigarety, co máte doma. Že je to škoda? No, nejspíš jste za život utratili za cigarety už tolik, že nějaká drobná finanční ztráta navíc vám neublíží. Tím, že si doma nedokouřenou krabičku necháte, podvědomě počítáte s tím, že vám to (opět?) nevyjde a stejně se k ní vrátíte. Prostě se rozhodněte. Já vím, že tohle zní jako blábol z libovolné motivační knihy, ale ono to tak opravdu je, nikdo jiný se za vás rozhodnout nemůže.
• Experimentujte s náplněmi. Na trhu je spousta možností od tradičních tabákových příchutí (které ale já třeba nesnesu) přes čokoládu, vanilku a další sladkosti až po absurdity typu pivo. Najděte si tu svoji nebo je při každém naplnění měňte, ať se nenudíte. Pořizujte si ale náplně originální, pořád je to nějaká chemie a lepší dražší a mít jistotu, že není „pančovaná“.
• Vysvětlete svým známým kuřákům, že elektronická cigareta je lepší. Nebudete pak mít tolik problémů se ovládnout, když půjdete do hospody. Tohle zná asi každý… Sebelepší přesvědčení je občas k ničemu, když se kombinuje s alkoholem a zahulenou společností.
• Mějte plán. Myslím, že narozdíl od předchozích bodů tenhle není všeobecný a pro každého, ale mně pomáhá si věci předem naplánovat. Já třeba chci ještě nějakou dobu (tak do nového roku) kouřit elektronickou cigaretu zcela bez omezení, jak mi vyhovuje. Pak hodlám začít střídat náplně nikotinové s těmi bez nikotinu, po dalších pár měsících přejít čistě na beznikotinové a nakonec odložit cigaretu úplně. Toho bych ráda dosáhla někdy v létě 2013. Je to sice dlouhodobý plán, ale žádný z krátkodobých mi ještě nefungoval, tak uvidíme. Držte mi palce a zkuste to taky.

Na první pohled jsem měla dojem, že se Lucas chová úplně mimo charakter. Když se podíváme na jeho profesní vývoj, všimneme si, že není ani trochu typický. Už když se dal dohromady s Coppolou v American Zoetrope, tak to dělal hlavně proto, aby si mohl o věcech rozhodovat sám a nikdo mu do toho nekecal.
Stejně tak bojoval za svou samostatnost, když Epizodu V a VI zaplatil z vlastní kapsy (což je v Hollywoodu něco, co se opravdu nedělá). Celou svou profesní kariéru se snažil být nezávislý na velkých studiích, a najednou tohle?
V červnu tohoto roku je Kathleen Kennedy jmenována co-chair v Lucasfilm Ltd. a při prodeji společnosti Disneymu se stává přímo jeho prezidentkou. Okamžitě s prodejem přichází i zpráva o Epizodě VII, která bude hotová v roce 2015. Tak co tohle je? Už před deseti lety Lucas oznámil, že na plátně Hvězdným válkám odzvonilo a najednou takový obrat? Prostě jsem po přečtení prvních zpráv měla dojem, jako kdybych se koukala na Seznamte se, Joe Black a vyštípání stárnoucího zakladatele z firmy, kterou založil a celý život vedl tak, jak se líbilo jemu…

Jen tak mimochodem, viděli jste tohle video?

Všimněte si, že jediná chvíle, kdy Lucas vypadá alespoň trochu vesele a energicky, je, když opravuje Kathleen s tím, že bude hologramem na jejím rameni… Celkově nevěřím tomu, že by chtěl prodat svůj životní odkaz jen tak. Jsou tu ale ještě jiné okolnosti, které je potřeba zvážit.

Lucas už není nejmladší a rozhodně nikdy nepůsobil dojmem člověka, který si raději vezme všechno do hrobu, než aby mu na to někdo sahal. Věřím tomu, že raději svým filmovým dětem poskytne možnost existovat pod taktovkou někoho jiného, než aby zmizely zcela. Navíc, když to udělal teď, tak si mohl vybrat, kdo po něm jeho celoživotní dílo převezme. Ani jedno z jeho tří adoptovaných dětí se o filmové impérium svého otce starat nechce. Tím, že bude vyměněno za 4,05 miliardy dolarů (to je asi tolikhle českých korun – 79.614.900.000) ve formě peněz a akcií, se po jeho smrti nebude muset dělit na kousky a zůstane tak, jak je. Disney totiž koupil celý balíček včetně LucasArts, Skywalker Sound a Industrial Light & Magic.

Co teda vlastně Lucas udělal? Opět dokázal, že umí myslet out of the box. Když si kdysi vymohl práva na veškerý merchandising spojený s Hvězdnými válkami, dosáhl toho celkem bez problémů, protože v té době ještě nikoho nenapadlo, že na tričkách se dá vydělat víc než na filmech…

Je podzim. Venku pomalu opadává listí, začíná být chladno a člověku je nejpříjemněji navečer s hrnkem čaje, když se může koukat z okna na padající déšť. Pokud nežijete v Praze a máte možnost udělat si výlet, zkuste to teď. Praha může být magická a její kouzlo vyzní nejlépe, když počasí nestojí za nic a davy turistů se stáhnou do úkrytů. Když se rozsvítí lampy na Starém Městě nebo na Kampě, poprchává a vítr vás tahá za šaty, můžete vidět odlesky Prahy, jak ji vídal Jakub Schikaneder.

Máte rádi sychravé podzimní počasí, melancholické příběhy a výtvarné umění? Zajděte si na výstavu do Valdštejnské jízdárny. Po čtrnácti letech můžete Schikanederova díla vidět opět na stejném místě a opět to stojí za to. Výstava byla prodloužena až do ledna, takže máte spoustu času.

Ve výstavní síni jsou k dispozici audioprůvodce, tištěný průvodce a velmi obsáhlá (a adekvátně tomu drahá) monografie. Seženete tu i různé pohlednice, magnetky a další suvenýry. Samotná výstava nezabere mnoho času, pokud pospícháte, ale nabízí dost prostoru, abyste se mohli před jednotlivými obrazy zastavit a kochat se, jak dlouho jen potřebujete. Hlavním tématem jsou zde složité osudy chudých lidí, melancholie, smrt, podzim a zima. Z mého pohledu jsou nejzajímavější obrazy Kontemplace, Utonulá a Vražda v domě. Obdivuji obzvláště ten poslední jmenovaný a nad jeho příběhem jsem strávila mnoho, mnoho hodin.

Dalšími tématy v Schikanederově tvorbě jsou interiéry a lodě, ale přiznám se, přes svoji fascinaci depresivními výjevy ze života těch nejobyčejnějších a nejubožejších, do lodí jsem se zamilovat nedokázala. Musím ale uznat, že temné a bouřlivé vlny na jeho obrazech člověku na klidu nepřidají a každopádně stojí za prohlédnutí. Stejně tak prázdné pokoje, ve kterých se skrývají příběhy daleko hlouběji než například v motivu smrti, mají své kouzlo. Schikanederův způsob práce se světlem a stínem je krásný a hluboce působivý.

Jako drobnou vadu této výstavy vidím její webovou prezentaci. Pokud máte chuť, můžete se podívat na stránku www.schikaneder.cz, osobně si ale myslím, že člověka od návštěvy galerie spíše odradí. Uživatelsky je velmi nepohodlná kvůli věčně běžící slideshow na pozadí. Taky by měla obsahovat jakousi hru pro děti, ale na mém špatném počítači se mi ji nepovedlo ani spustit (už podle úvodní malůvky kocoura jsem ale celkem přesvědčena, že jsem o nic nepřišla). Pokud jste na tento web náhodou nebo úmyslně zabrousili, prosím nepřipravte se kvůli němu o krásný zážitek ze Schikanederových obrazů viděných naživo.

Mohla bych tu napsat víc, mohla bych mluvit o životě Jakuba Schikanedera, o věcech, které ho ovlivnily, o jednotlivých obrazech a o tom, co je na nich kouzelného, ale myslím, že jsem řekla dost. Nechte se nadchnout a udělejte si výlet, stojí to za to. Nebo už jste tam byli? Podělte se o svůj zážitek! Jak se vám líbil obraz Na Dušičky? Která verze Kontemplace s mnichem stojícím na břehu vám připadala lepší? Máte nějaký tip na to, kdo zabil děvče ve Vraždě v domě? Napište nám a dalším čtenářům, jaké to bylo…

Už jako malá jsem se nemohla nabažit filmů. Žila jsem s rodiči mimo republiku a tamní televize s arabským chrchláním mě nemohla zaujmout. Měli jsme ale video a pár desítek kazet a ty se jely pořád dokolečka. A co si nedat trochu nostalgie… Vybrala jsem pár filmů, které jsem mívala ráda a i dnes mají určité kouzlo. Příběhů, které se mi líbí, bych pochopitelně dokázala popsat daleko víc, ale chtěla jsem představit jen ty, které považuji nějakým způsobem za neobvyklé nebo méně známé. Třeba takové Hvězdné války jsem mohla vidět i třikrát za den, ale to přece všichni znají, tak proč si nepřečíst o něčem, co jste na svých filmových toulkách třeba nepotkali, nebo si na to už dlouho nevzpomněli.
Tento článek obsahuje spoilery. Ne moc a jsou to samé staré věci, ale stejně varuji.

Temný krystal
Začala bych filmem, který i dnes považuji za výjimečný a rozhodně nevhodný pro malé děti. V epickém příběhu boje dobra se zlem sledujeme cestu malého Gelflinga, který musí uzdravit temný krystal a zabránit tak zlým Skeksiům, aby se stali vládci světa. Samo o sobě to zní prostě a musím uznat, že na samotném příběhu není nic až zas tak úžasného, ale co mi i dnes bere dech, je zpracování. Všechny postavy jsou buď velmi důmyslné loutky s desítkami mimických výrazů, nebo herci v dokonalých maskách a kostýmech, které lidi nepřipomínají ani v nejmenším. Třeba u rasy Mystiků si nedovedu představit lepší vizuální podívanou ani s tím nejlepším CGI dneška. Všechny postavy a stejně tak svět temného krystalu jsou do nejmenších detailů rozpracované a místy dost vzbuzují strach. Například čtyřnohé Landstridery ztvárnili herci s chůdami na rukou i nohou a z těchto bizarních tvorů mi naskakuje husí kůže.

Závěrem: Rozhodně se na to podívejte, nebudete litovat. Vřele doporučuji DVD vydané u příležitosti 25. výročí, které obsahuje i spoustu zajímavých bonusů.

Gremlins
Nedávejte jim najíst po půlnoci, nedávejte je na přímé světlo a rozhodně je nenechte přijít do kontaktu s vodou. To jsou gremlini. Znáte je? Taky jste si jako malí přáli toho malého chlupatého za domácího mazlíčka a slibovali, že určitě žádné z pravidel neporušíte? Já rozhodně… I když bych to asi nejspíš nevydržela a nakonec už jen pro tu legraci nějaké ty hnusné, zelené vyrobila.
Nemyslím, že dneska by někdo pištěl hrůzou z oslizlých příšerek a představoval si, jakou kalamitu vlastně nadělaly, když rozbily semafory, ale dřív to bývala fakt bomba. Dvojka nebyla zas až tak povedená, ale elektrický gremlin a gremlinka byly dobré postavy. Akorát si tak člověk říká, jestli majitel Gizma nebyl tak trochu pablb.

Závěrem: Jako sranda na retropárty nebo k lahvi něčeho silnějšího. Kvalitu v tom nemá smysl hledat, nostalgické to pro ty, co je pamatují z dětství, určitě bude.

Dumbo
Tohle je opravdová dětská pohádka. Klasická kreslená disneyovka z roku 1941. Musela jsem se na ni podívat znovu, protože jediné, co jsem si pamatovala, byla scéna, kdy se létající slůně s myšákem opijí a pak se jim zdají růžoví sloni. I dneska jsem z ní byla nadšená. Mám takové tušení, že jsme Dumba měli na kazetě v angličtině, ale že mi to ani jako malé nijak nevadilo. Ono tam zas až tak moc mluvení není, animace je moc pěkná a i beze slov zcela srozumitelná. Co jsem tehdy určitě neviděla, je obraz doby. No, je to neuvěřitelně rasistické. Dneska bychom krom vran představujících černošské vandráky v pohádce taky nepotkali chlastající zvířátka, ale nemyslím, že by bylo nějak ublíženo morální výchově dítěte, kdyby to vidělo.

Závěrem: Něžná pohádka pro nejmenší a ty, co se nestydí za to, že se jim líbí malý roztomilý slon s obříma ušima.

Willow
A ještě jeden film o miniaturizovaném hrdinovi. Trpaslík se omylem dostane k tomu, že musí zachránit svět, dá se dohromady s velkým, silným válečníkem, ten potká dceru zlé královny, do které se kvůli skřítkům zamiluje, a celé se to motá kolem miminka, které je vybráno proroctvím. No, pohádka. Respektive takhle to vypadá, když Spielberg chce natočit Hobita, ale nesežene na něj práva. A rozhodně stojí za to připomenout si, že Val Kilmer býval mladý, hezký hoch a nehrál jenom ve střílečkách. Má to všechno, co má správná pohádka mít – skřítka zamilovaného do kočky, trolly, draka, falešného čaroděje, který se stane pravým čarodějem, prasátko, polibek s fackou, stranu dobra, která nemá šanci, ale stejně vyhraje, a nezapomenutelnou hlášku o tom, že po lékořici rostou chlupy na prsou… Co víc si přát?

Závěrem: Pokud nejste (vy nebo vaše děti) zhýčkaní super počítačovými triky a chcete hezkou pohádku, zkuste třeba tuhle.

Přijela k nám pouť
A jako poslední jsem vybrala jeden český kousek. Dlouhá leta jsem se ho snažila sehnat, až se mi to povedlo a já zjistila, že v celém filmu se ale vůbec nic neděje. Proč jsem ho do tohohle výběru zařadila i tak? Protože i bez děje má své světlé chvilky. Celé je to o tom, že… přijela pouť, bude pouť, je pouť a kluci hrají fotbal. Co je na tom skvělé, jsou písničky. Pamatujete „… žluťásku, žluťásku… čičorečko…“? No, dost možná, že ne… A co „… helé, Pelé, střílí gól…“? No, jestli ani tohle ne, tak jste Přijela k nám pouť určitě neviděli. Melodie a texty jsou tak prostinké, že se zarývají hluboko, a mně je ani propast dvaceti let z paměti nevymazala. Zábavné je taky pozorovat dětské herce… takový růžolící Vašut jako dvanáctiletý drsňák je k popukání.

Závěrem: No, nepřipadá mi, že bych tenhle kousek popsala tak, aby se na něj chtěl někdo podívat, nechte mě to zkusit ještě jednou. Je to dětské, je to nevinné, je to docela kouzelné. Pokud jste těžký cynik, nemá smysl to ani zkoušet. Jestli si ale dokážete představit krásný vesnický večer před poutí a to těšení na řetízkáč, střelnici s růžemi a cukrovou vatu, možná si dokážete představit i tenhle film. Jestli jste z vesnice nebo jste třeba jezdili za babičkou, možná máte podobně krásné vzpomínky na venkov jako já. Na nekonečné léto, kdy se nemusí do školy, běhá se pořád venku, objevuje se svět a vymýšlejí se ty nejbláznivější hry. Vzpomínky na koupání v rybníce a zmrzlinu. Vzpomínky na staré rozvrzané kolo a vesnický biograf. Vzpomínky na ostatní děti, jejichž obličeje zůstávají, ale jména už dávno zmizela… A přesně takovou atmosféru Přijela k nám pouť má a já se na ni čas od času moc ráda podívám.

Tak co? Znali jste všechny? Jak se vám líbily/líbí? A jaké byly vaše oblíbené filmy v dětství?

Co bych měla říct? Mělo by to být něco bombastického, fascinujícího a nečekaného? Měla bych se držet při zemi a napsat něco skromného a neurazit?

Přemýšlela jsem o tom a nakonec, stejně jako velmi často a ráda, jsem se rozhodla, že Se to nějak vyřeší. Pan Se je můj velmi dobrý kamarád a je až fascinující, jak často za mě něco zařizuje. Nemám mu to za zlé a musím říct, že ani tentokrát nezklamal.

Musím vás ještě jednou varovat: Tento text je velmi dlouhý, ale nebojte, to já se tak rozjela jen na poprvé, příště už to bude kompaktnější. :)

Je pět hodin, devatenáct minut… ráno. Je pět hodin, devatenáct minut a právě teď Se vymyslel (ne, nemohu mu říkat tím urážlivým středním rodem), co bych měla napsat. Se totiž vymyslel něco velmi obyčejného a přitom zvláštního.

Tenhle článek bude o mém dni… Zní to jako nuda, že? Možná… Jenže tím zabiju dvě rány jednou mouchou. Dnešní den byl dost specifický. Za těch pár hodin jsem prožila, zkusila a viděla něco od všech témat, kterým bych se na tomto místě chtěla věnovat. Nejen že tak můžete zjistit, jestli vás zajímá, co bych chtěla říct, ale stihnu se při tom i představit, což je myslím velmi slušné. Tady je má (ne)obyčejná středa:

Vstala jsem pozdě, nikdo mě vstávat nenutí. Jsem účetní a svoji práci si dělám v poklidu doma, kdy se mi zachce. Ale nebojte, o účetnictví se rozhodně rozepisovat nechci. Mé přiblblé kočičky mi v průběhu noci rozbily oblíbený hrneček a rozkrámovaly koš. Jak nečekané. Při čištění zubů a letmých pohledech před sebe jsem si uvědomila, že pro tu nedospalou trosku v zrcadle pracovní den nevypadá moc pravděpodobně. Rozhodnutí jako jiná, holt Se to napracuje. Tak co s načatým ránem v krásných dvanáct hodin?

Pozvala jsem si Judith na oběd… Lidé se zatím ale bohužel teleportovat nedokážou a jak využít čas, než přijede? Pustím počítač a budu si chvíli hrát. Když jsem v roce 1992 dostala svoji první (a originální!) hru – Lemmings, okamžitě jsem si hraní zamilovala. Když nepočítám čistě sportovní a čistě závodní hry, pařím ráda úplně cokoliv. Dnes ráno jsem si dala dvě hodinky se Star Wars: The Old Republic, se kterou trávím v poslední době spoustu času.

Judith mi sice nedala dostatek času, abych si dodělala všechny daily questy na Ilumu, ale žaludek už stejně hlásil čas k jídlu. Před pár dny přítel vařil skvělé zapékané kuře se žampiony a ze zbytku připravil na polévku, tak jsme dodělávaly polévku. (To jsem ještě netušila, že bych o nějakém z těchhle jídel mohla chtít psát, takže jsem je ani nedokumentovala, příště napravím.) K jídlu jsme koukaly na Arabelu. Ne, za koukání na pohádky se nestydím, naopak.

Před Arabelou, při Arabele a po Arabele jsme pochopitelně žvanily. Převyprávět celou naši konverzaci by bylo zdlouhavé, ale vypíchla bych alespoň některé momenty. Judith se rozplývala nad svými fretkami, já si z ní dělala legraci, že je střelená. Já se rozplývala nad budoucí rekonstrukcí bytu, ze které jsem zcela nadšená a hodlám dokumentovat každý krok. Máloco je tak úžasné jako mít doma všeuměla! Povídaly jsme si o knize, kterou mi doporučil kamarád. Jmenuje se Zlatá pokladnice cenných rad pro obchod, průmysl a domácnost a je plná receptů na úplně VŠECHNO. Vzhledem k tomu, že je z roku 1942, tak pro normální smrtelníky už nejsou pořádně čitelné ani ingredience, ale nás hned napadlo, že s trochou výzkumu by se to dalo přeložit do modernštiny. Na přetřas přišla další pohádka – Na vlásku a jak Disney už nechce točit filmy o princeznách, protože pro dnešní holčičky to prostě neni dost cool. Zcela zbytečně jsme pořešily přejmenovávání Ruzyně na Havlyni, protože s tím stejně nikdo nic neudělá. Báječně jsme se shodly v tom, že nejsme prudérní, když nechceme od svých matek slyšet detaily rozmnožovacích rituálů ani jejich zvířecích mazlíčků, natož jich samých. Judith vyprávěla o návštěvě svých příbuzných, kterým se doma nahromadily pozůstalosti, a o pokladech, které se mezi takovými krámy skrývají. Když mluvila o stovkách perleťových knoflíčků ze třicátých let, vzpomněla jsem si na skvělý SteamUp festival vol. III a kostým, který jsem na něj vyráběla. Abych byla upřímná, nejspíš po tom našem odpoledni muselo pár lidem pořádně zvonit v uších, ale tak už to bývá.

Velkým zlomem v konverzaci se stal návrh kouknout se na film. Ač se občas snažíme tvářit jako drsné, emancipované ženy, ve chvíli, kdy jednu z nás (a vážně nevím kterou, protože ta druhá souhlasila tak rychle, jako by se to stalo zároveň) napadlo pustit Jih proti Severu, vykoukly na povrch ty romantické a naivní puberťačky s procítěným áááách na rtech.

Rhett byl tak úžasný, jak jsem si ho pamatovala z mládí, ale často se moje pozornost upírala jinam než dřív. S nadšením jsme obě komentovaly kostýmy a účesy a smály se vtípkům, které ještě před pár lety byly neviditelné. Obzvláště Scarlettino ranní probuzení poté, co ji Rhett ve slavné schodišťové scéně odnese do postele, mě rozesmálo, až jsem se zakousla do konferenčního stolku. Nevěřila bych, že se dá tak krásně natočit scéna, kde se nevyskytne ani vzdech, aktérka je zcela oblečená, a přitom jako by v ruce držela obří transparent „ORGASMUS“.

Musím přiznat, že jsem úplně zapomněla, že to nemá sladký happyend. Shodly jsme se, že se na staré filmy musíme koukat častěji. Já bych rozhodně ráda viděla Salome Where She Danced.

Po zkouknutí videa kombinujícího hlavní postavy ze seriálů Doctor Who a Sherlock mi Judith ukázala, odkud je ta písnička původně, a na seznam starých filmů ke koukání přibyl taky Annie Get Your Gun.

V půl druhé ráno jsem rozněžnělou Judith doprovodila na tramvaj. Po cestě jsme ještě stihly řešit tenhle blog a přírodní kosmetiku, o kterou se obě už nějaký čas zajímáme a chceme ji konečně začít vyrábět.

Domů jsem přišla příjemně naladěna a přečetla si kousek Pravdy. Škoda že nemůžu napsat o knížkách víc, ale zrovna dnes jsem toho mnoho nenačetla, i když jinak jsem opravdu velkým konzumentem textu. Obzvláštní zálibu nacházím v brakové fantastice.

Připravena jít spát, řekla jsem si, že se ještě rychle podívám na ty internety, co píšou. Začala jsem si prohlížet své záložky v google readeru. Mám toho tam spoustu a zaměřuji se hlavně na vaření, módu, design všeobecně a nejvíc na crafty věci. Jen tak pro ukázku, dnes ráno jsem našla tuhle hru, kde se člověk snaží co nejpřesněji trefit barvu, návod na to, jak si obarvit vlasy suchými pastely,  recept na avokádový koláč, účes ve stylu Hunger Games a tenhle báječný obrázek:

Myslela jsem, že to by pro jeden den stačilo, ale nebylo tomu tak. K brouzdání jsem si pouštěla písničky z YouTube. S mým pohádkovým dnem ladily pohádkové písničky, a tak jsem začala svou oblíbenou I’ll Make a Man Out of You z Mulan.

A to už se pomalu dostáváme k začátku tohohle článku. Proklikala jsem se desítkou videí od Nejšťastnější ženy na světě až po korejské komické duo IUV s lip syncem. Jejich písnička mě zaujala a zjistila jsem, že původně vypadá takhle.

Když jsem to pustila, přišel pan Se a řekl: „Piš,“ a já píšu a poslouchám. Hodinu a dvacet minut jedu dokolečka tuhle písničku. Je právě šest hodin a dvacet devět minut ráno a já poslouchám korejský pop. Ne, nejsem fanoušek korejského popu. Nejsem fanoušek vůbec žádného popu. Já vlastně hudbu moc neposlouchám, ale… Ale jsem zvědavá jako opice, zajímá mě strašná spousta věcí a to jsem vám (spolu s panem Se) chtěla ukázat. Třeba jsem někoho zaujala, a jestli ano, ráda bych v tom pokračovala. Chci psát, chci nacházet nové věci a dělit se o ně. Chci vyrábět věci, chci koukat na filmy, číst knížky, poslouchat hudbu, hrát hry a dělit se o svoje názory na ně. Uznávám, že tenhle článek je hodně nabitý, ale měla jsem pocit, že napoprvé je to potřeba, abychom se trochu seznámili. Jestli budete chtít poslouchat, je jen na vás, ale každopádně: Tady jsem, tady chci být, a pokud přijdete, vsadím se, že vždycky bude možné najít nějaké ty paralely.