Co bych měla říct? Mělo by to být něco bombastického, fascinujícího a nečekaného? Měla bych se držet při zemi a napsat něco skromného a neurazit?

Přemýšlela jsem o tom a nakonec, stejně jako velmi často a ráda, jsem se rozhodla, že Se to nějak vyřeší. Pan Se je můj velmi dobrý kamarád a je až fascinující, jak často za mě něco zařizuje. Nemám mu to za zlé a musím říct, že ani tentokrát nezklamal.

Musím vás ještě jednou varovat: Tento text je velmi dlouhý, ale nebojte, to já se tak rozjela jen na poprvé, příště už to bude kompaktnější. :)

Je pět hodin, devatenáct minut… ráno. Je pět hodin, devatenáct minut a právě teď Se vymyslel (ne, nemohu mu říkat tím urážlivým středním rodem), co bych měla napsat. Se totiž vymyslel něco velmi obyčejného a přitom zvláštního.

Tenhle článek bude o mém dni… Zní to jako nuda, že? Možná… Jenže tím zabiju dvě rány jednou mouchou. Dnešní den byl dost specifický. Za těch pár hodin jsem prožila, zkusila a viděla něco od všech témat, kterým bych se na tomto místě chtěla věnovat. Nejen že tak můžete zjistit, jestli vás zajímá, co bych chtěla říct, ale stihnu se při tom i představit, což je myslím velmi slušné. Tady je má (ne)obyčejná středa:

Vstala jsem pozdě, nikdo mě vstávat nenutí. Jsem účetní a svoji práci si dělám v poklidu doma, kdy se mi zachce. Ale nebojte, o účetnictví se rozhodně rozepisovat nechci. Mé přiblblé kočičky mi v průběhu noci rozbily oblíbený hrneček a rozkrámovaly koš. Jak nečekané. Při čištění zubů a letmých pohledech před sebe jsem si uvědomila, že pro tu nedospalou trosku v zrcadle pracovní den nevypadá moc pravděpodobně. Rozhodnutí jako jiná, holt Se to napracuje. Tak co s načatým ránem v krásných dvanáct hodin?

Pozvala jsem si Judith na oběd… Lidé se zatím ale bohužel teleportovat nedokážou a jak využít čas, než přijede? Pustím počítač a budu si chvíli hrát. Když jsem v roce 1992 dostala svoji první (a originální!) hru – Lemmings, okamžitě jsem si hraní zamilovala. Když nepočítám čistě sportovní a čistě závodní hry, pařím ráda úplně cokoliv. Dnes ráno jsem si dala dvě hodinky se Star Wars: The Old Republic, se kterou trávím v poslední době spoustu času.

Judith mi sice nedala dostatek času, abych si dodělala všechny daily questy na Ilumu, ale žaludek už stejně hlásil čas k jídlu. Před pár dny přítel vařil skvělé zapékané kuře se žampiony a ze zbytku připravil na polévku, tak jsme dodělávaly polévku. (To jsem ještě netušila, že bych o nějakém z těchhle jídel mohla chtít psát, takže jsem je ani nedokumentovala, příště napravím.) K jídlu jsme koukaly na Arabelu. Ne, za koukání na pohádky se nestydím, naopak.

Před Arabelou, při Arabele a po Arabele jsme pochopitelně žvanily. Převyprávět celou naši konverzaci by bylo zdlouhavé, ale vypíchla bych alespoň některé momenty. Judith se rozplývala nad svými fretkami, já si z ní dělala legraci, že je střelená. Já se rozplývala nad budoucí rekonstrukcí bytu, ze které jsem zcela nadšená a hodlám dokumentovat každý krok. Máloco je tak úžasné jako mít doma všeuměla! Povídaly jsme si o knize, kterou mi doporučil kamarád. Jmenuje se Zlatá pokladnice cenných rad pro obchod, průmysl a domácnost a je plná receptů na úplně VŠECHNO. Vzhledem k tomu, že je z roku 1942, tak pro normální smrtelníky už nejsou pořádně čitelné ani ingredience, ale nás hned napadlo, že s trochou výzkumu by se to dalo přeložit do modernštiny. Na přetřas přišla další pohádka – Na vlásku a jak Disney už nechce točit filmy o princeznách, protože pro dnešní holčičky to prostě neni dost cool. Zcela zbytečně jsme pořešily přejmenovávání Ruzyně na Havlyni, protože s tím stejně nikdo nic neudělá. Báječně jsme se shodly v tom, že nejsme prudérní, když nechceme od svých matek slyšet detaily rozmnožovacích rituálů ani jejich zvířecích mazlíčků, natož jich samých. Judith vyprávěla o návštěvě svých příbuzných, kterým se doma nahromadily pozůstalosti, a o pokladech, které se mezi takovými krámy skrývají. Když mluvila o stovkách perleťových knoflíčků ze třicátých let, vzpomněla jsem si na skvělý SteamUp festival vol. III a kostým, který jsem na něj vyráběla. Abych byla upřímná, nejspíš po tom našem odpoledni muselo pár lidem pořádně zvonit v uších, ale tak už to bývá.

Velkým zlomem v konverzaci se stal návrh kouknout se na film. Ač se občas snažíme tvářit jako drsné, emancipované ženy, ve chvíli, kdy jednu z nás (a vážně nevím kterou, protože ta druhá souhlasila tak rychle, jako by se to stalo zároveň) napadlo pustit Jih proti Severu, vykoukly na povrch ty romantické a naivní puberťačky s procítěným áááách na rtech.

Rhett byl tak úžasný, jak jsem si ho pamatovala z mládí, ale často se moje pozornost upírala jinam než dřív. S nadšením jsme obě komentovaly kostýmy a účesy a smály se vtípkům, které ještě před pár lety byly neviditelné. Obzvláště Scarlettino ranní probuzení poté, co ji Rhett ve slavné schodišťové scéně odnese do postele, mě rozesmálo, až jsem se zakousla do konferenčního stolku. Nevěřila bych, že se dá tak krásně natočit scéna, kde se nevyskytne ani vzdech, aktérka je zcela oblečená, a přitom jako by v ruce držela obří transparent „ORGASMUS“.

Musím přiznat, že jsem úplně zapomněla, že to nemá sladký happyend. Shodly jsme se, že se na staré filmy musíme koukat častěji. Já bych rozhodně ráda viděla Salome Where She Danced.

Po zkouknutí videa kombinujícího hlavní postavy ze seriálů Doctor Who a Sherlock mi Judith ukázala, odkud je ta písnička původně, a na seznam starých filmů ke koukání přibyl taky Annie Get Your Gun.

V půl druhé ráno jsem rozněžnělou Judith doprovodila na tramvaj. Po cestě jsme ještě stihly řešit tenhle blog a přírodní kosmetiku, o kterou se obě už nějaký čas zajímáme a chceme ji konečně začít vyrábět.

Domů jsem přišla příjemně naladěna a přečetla si kousek Pravdy. Škoda že nemůžu napsat o knížkách víc, ale zrovna dnes jsem toho mnoho nenačetla, i když jinak jsem opravdu velkým konzumentem textu. Obzvláštní zálibu nacházím v brakové fantastice.

Připravena jít spát, řekla jsem si, že se ještě rychle podívám na ty internety, co píšou. Začala jsem si prohlížet své záložky v google readeru. Mám toho tam spoustu a zaměřuji se hlavně na vaření, módu, design všeobecně a nejvíc na crafty věci. Jen tak pro ukázku, dnes ráno jsem našla tuhle hru, kde se člověk snaží co nejpřesněji trefit barvu, návod na to, jak si obarvit vlasy suchými pastely,  recept na avokádový koláč, účes ve stylu Hunger Games a tenhle báječný obrázek:

Myslela jsem, že to by pro jeden den stačilo, ale nebylo tomu tak. K brouzdání jsem si pouštěla písničky z YouTube. S mým pohádkovým dnem ladily pohádkové písničky, a tak jsem začala svou oblíbenou I’ll Make a Man Out of You z Mulan.

A to už se pomalu dostáváme k začátku tohohle článku. Proklikala jsem se desítkou videí od Nejšťastnější ženy na světě až po korejské komické duo IUV s lip syncem. Jejich písnička mě zaujala a zjistila jsem, že původně vypadá takhle.

Když jsem to pustila, přišel pan Se a řekl: „Piš,“ a já píšu a poslouchám. Hodinu a dvacet minut jedu dokolečka tuhle písničku. Je právě šest hodin a dvacet devět minut ráno a já poslouchám korejský pop. Ne, nejsem fanoušek korejského popu. Nejsem fanoušek vůbec žádného popu. Já vlastně hudbu moc neposlouchám, ale… Ale jsem zvědavá jako opice, zajímá mě strašná spousta věcí a to jsem vám (spolu s panem Se) chtěla ukázat. Třeba jsem někoho zaujala, a jestli ano, ráda bych v tom pokračovala. Chci psát, chci nacházet nové věci a dělit se o ně. Chci vyrábět věci, chci koukat na filmy, číst knížky, poslouchat hudbu, hrát hry a dělit se o svoje názory na ně. Uznávám, že tenhle článek je hodně nabitý, ale měla jsem pocit, že napoprvé je to potřeba, abychom se trochu seznámili. Jestli budete chtít poslouchat, je jen na vás, ale každopádně: Tady jsem, tady chci být, a pokud přijdete, vsadím se, že vždycky bude možné najít nějaké ty paralely.