Už jako malá jsem se nemohla nabažit filmů. Žila jsem s rodiči mimo republiku a tamní televize s arabským chrchláním mě nemohla zaujmout. Měli jsme ale video a pár desítek kazet a ty se jely pořád dokolečka. A co si nedat trochu nostalgie… Vybrala jsem pár filmů, které jsem mívala ráda a i dnes mají určité kouzlo. Příběhů, které se mi líbí, bych pochopitelně dokázala popsat daleko víc, ale chtěla jsem představit jen ty, které považuji nějakým způsobem za neobvyklé nebo méně známé. Třeba takové Hvězdné války jsem mohla vidět i třikrát za den, ale to přece všichni znají, tak proč si nepřečíst o něčem, co jste na svých filmových toulkách třeba nepotkali, nebo si na to už dlouho nevzpomněli.
Tento článek obsahuje spoilery. Ne moc a jsou to samé staré věci, ale stejně varuji.

Temný krystal
Začala bych filmem, který i dnes považuji za výjimečný a rozhodně nevhodný pro malé děti. V epickém příběhu boje dobra se zlem sledujeme cestu malého Gelflinga, který musí uzdravit temný krystal a zabránit tak zlým Skeksiům, aby se stali vládci světa. Samo o sobě to zní prostě a musím uznat, že na samotném příběhu není nic až zas tak úžasného, ale co mi i dnes bere dech, je zpracování. Všechny postavy jsou buď velmi důmyslné loutky s desítkami mimických výrazů, nebo herci v dokonalých maskách a kostýmech, které lidi nepřipomínají ani v nejmenším. Třeba u rasy Mystiků si nedovedu představit lepší vizuální podívanou ani s tím nejlepším CGI dneška. Všechny postavy a stejně tak svět temného krystalu jsou do nejmenších detailů rozpracované a místy dost vzbuzují strach. Například čtyřnohé Landstridery ztvárnili herci s chůdami na rukou i nohou a z těchto bizarních tvorů mi naskakuje husí kůže.

Závěrem: Rozhodně se na to podívejte, nebudete litovat. Vřele doporučuji DVD vydané u příležitosti 25. výročí, které obsahuje i spoustu zajímavých bonusů.

Gremlins
Nedávejte jim najíst po půlnoci, nedávejte je na přímé světlo a rozhodně je nenechte přijít do kontaktu s vodou. To jsou gremlini. Znáte je? Taky jste si jako malí přáli toho malého chlupatého za domácího mazlíčka a slibovali, že určitě žádné z pravidel neporušíte? Já rozhodně… I když bych to asi nejspíš nevydržela a nakonec už jen pro tu legraci nějaké ty hnusné, zelené vyrobila.
Nemyslím, že dneska by někdo pištěl hrůzou z oslizlých příšerek a představoval si, jakou kalamitu vlastně nadělaly, když rozbily semafory, ale dřív to bývala fakt bomba. Dvojka nebyla zas až tak povedená, ale elektrický gremlin a gremlinka byly dobré postavy. Akorát si tak člověk říká, jestli majitel Gizma nebyl tak trochu pablb.

Závěrem: Jako sranda na retropárty nebo k lahvi něčeho silnějšího. Kvalitu v tom nemá smysl hledat, nostalgické to pro ty, co je pamatují z dětství, určitě bude.

Dumbo
Tohle je opravdová dětská pohádka. Klasická kreslená disneyovka z roku 1941. Musela jsem se na ni podívat znovu, protože jediné, co jsem si pamatovala, byla scéna, kdy se létající slůně s myšákem opijí a pak se jim zdají růžoví sloni. I dneska jsem z ní byla nadšená. Mám takové tušení, že jsme Dumba měli na kazetě v angličtině, ale že mi to ani jako malé nijak nevadilo. Ono tam zas až tak moc mluvení není, animace je moc pěkná a i beze slov zcela srozumitelná. Co jsem tehdy určitě neviděla, je obraz doby. No, je to neuvěřitelně rasistické. Dneska bychom krom vran představujících černošské vandráky v pohádce taky nepotkali chlastající zvířátka, ale nemyslím, že by bylo nějak ublíženo morální výchově dítěte, kdyby to vidělo.

Závěrem: Něžná pohádka pro nejmenší a ty, co se nestydí za to, že se jim líbí malý roztomilý slon s obříma ušima.

Willow
A ještě jeden film o miniaturizovaném hrdinovi. Trpaslík se omylem dostane k tomu, že musí zachránit svět, dá se dohromady s velkým, silným válečníkem, ten potká dceru zlé královny, do které se kvůli skřítkům zamiluje, a celé se to motá kolem miminka, které je vybráno proroctvím. No, pohádka. Respektive takhle to vypadá, když Spielberg chce natočit Hobita, ale nesežene na něj práva. A rozhodně stojí za to připomenout si, že Val Kilmer býval mladý, hezký hoch a nehrál jenom ve střílečkách. Má to všechno, co má správná pohádka mít – skřítka zamilovaného do kočky, trolly, draka, falešného čaroděje, který se stane pravým čarodějem, prasátko, polibek s fackou, stranu dobra, která nemá šanci, ale stejně vyhraje, a nezapomenutelnou hlášku o tom, že po lékořici rostou chlupy na prsou… Co víc si přát?

Závěrem: Pokud nejste (vy nebo vaše děti) zhýčkaní super počítačovými triky a chcete hezkou pohádku, zkuste třeba tuhle.

Přijela k nám pouť
A jako poslední jsem vybrala jeden český kousek. Dlouhá leta jsem se ho snažila sehnat, až se mi to povedlo a já zjistila, že v celém filmu se ale vůbec nic neděje. Proč jsem ho do tohohle výběru zařadila i tak? Protože i bez děje má své světlé chvilky. Celé je to o tom, že… přijela pouť, bude pouť, je pouť a kluci hrají fotbal. Co je na tom skvělé, jsou písničky. Pamatujete „… žluťásku, žluťásku… čičorečko…“? No, dost možná, že ne… A co „… helé, Pelé, střílí gól…“? No, jestli ani tohle ne, tak jste Přijela k nám pouť určitě neviděli. Melodie a texty jsou tak prostinké, že se zarývají hluboko, a mně je ani propast dvaceti let z paměti nevymazala. Zábavné je taky pozorovat dětské herce… takový růžolící Vašut jako dvanáctiletý drsňák je k popukání.

Závěrem: No, nepřipadá mi, že bych tenhle kousek popsala tak, aby se na něj chtěl někdo podívat, nechte mě to zkusit ještě jednou. Je to dětské, je to nevinné, je to docela kouzelné. Pokud jste těžký cynik, nemá smysl to ani zkoušet. Jestli si ale dokážete představit krásný vesnický večer před poutí a to těšení na řetízkáč, střelnici s růžemi a cukrovou vatu, možná si dokážete představit i tenhle film. Jestli jste z vesnice nebo jste třeba jezdili za babičkou, možná máte podobně krásné vzpomínky na venkov jako já. Na nekonečné léto, kdy se nemusí do školy, běhá se pořád venku, objevuje se svět a vymýšlejí se ty nejbláznivější hry. Vzpomínky na koupání v rybníce a zmrzlinu. Vzpomínky na staré rozvrzané kolo a vesnický biograf. Vzpomínky na ostatní děti, jejichž obličeje zůstávají, ale jména už dávno zmizela… A přesně takovou atmosféru Přijela k nám pouť má a já se na ni čas od času moc ráda podívám.

Tak co? Znali jste všechny? Jak se vám líbily/líbí? A jaké byly vaše oblíbené filmy v dětství?

Co bych měla říct? Mělo by to být něco bombastického, fascinujícího a nečekaného? Měla bych se držet při zemi a napsat něco skromného a neurazit?

Přemýšlela jsem o tom a nakonec, stejně jako velmi často a ráda, jsem se rozhodla, že Se to nějak vyřeší. Pan Se je můj velmi dobrý kamarád a je až fascinující, jak často za mě něco zařizuje. Nemám mu to za zlé a musím říct, že ani tentokrát nezklamal.

Musím vás ještě jednou varovat: Tento text je velmi dlouhý, ale nebojte, to já se tak rozjela jen na poprvé, příště už to bude kompaktnější. :)

Je pět hodin, devatenáct minut… ráno. Je pět hodin, devatenáct minut a právě teď Se vymyslel (ne, nemohu mu říkat tím urážlivým středním rodem), co bych měla napsat. Se totiž vymyslel něco velmi obyčejného a přitom zvláštního.

Tenhle článek bude o mém dni… Zní to jako nuda, že? Možná… Jenže tím zabiju dvě rány jednou mouchou. Dnešní den byl dost specifický. Za těch pár hodin jsem prožila, zkusila a viděla něco od všech témat, kterým bych se na tomto místě chtěla věnovat. Nejen že tak můžete zjistit, jestli vás zajímá, co bych chtěla říct, ale stihnu se při tom i představit, což je myslím velmi slušné. Tady je má (ne)obyčejná středa:

Vstala jsem pozdě, nikdo mě vstávat nenutí. Jsem účetní a svoji práci si dělám v poklidu doma, kdy se mi zachce. Ale nebojte, o účetnictví se rozhodně rozepisovat nechci. Mé přiblblé kočičky mi v průběhu noci rozbily oblíbený hrneček a rozkrámovaly koš. Jak nečekané. Při čištění zubů a letmých pohledech před sebe jsem si uvědomila, že pro tu nedospalou trosku v zrcadle pracovní den nevypadá moc pravděpodobně. Rozhodnutí jako jiná, holt Se to napracuje. Tak co s načatým ránem v krásných dvanáct hodin?

Pozvala jsem si Judith na oběd… Lidé se zatím ale bohužel teleportovat nedokážou a jak využít čas, než přijede? Pustím počítač a budu si chvíli hrát. Když jsem v roce 1992 dostala svoji první (a originální!) hru – Lemmings, okamžitě jsem si hraní zamilovala. Když nepočítám čistě sportovní a čistě závodní hry, pařím ráda úplně cokoliv. Dnes ráno jsem si dala dvě hodinky se Star Wars: The Old Republic, se kterou trávím v poslední době spoustu času.

Judith mi sice nedala dostatek času, abych si dodělala všechny daily questy na Ilumu, ale žaludek už stejně hlásil čas k jídlu. Před pár dny přítel vařil skvělé zapékané kuře se žampiony a ze zbytku připravil na polévku, tak jsme dodělávaly polévku. (To jsem ještě netušila, že bych o nějakém z těchhle jídel mohla chtít psát, takže jsem je ani nedokumentovala, příště napravím.) K jídlu jsme koukaly na Arabelu. Ne, za koukání na pohádky se nestydím, naopak.

Před Arabelou, při Arabele a po Arabele jsme pochopitelně žvanily. Převyprávět celou naši konverzaci by bylo zdlouhavé, ale vypíchla bych alespoň některé momenty. Judith se rozplývala nad svými fretkami, já si z ní dělala legraci, že je střelená. Já se rozplývala nad budoucí rekonstrukcí bytu, ze které jsem zcela nadšená a hodlám dokumentovat každý krok. Máloco je tak úžasné jako mít doma všeuměla! Povídaly jsme si o knize, kterou mi doporučil kamarád. Jmenuje se Zlatá pokladnice cenných rad pro obchod, průmysl a domácnost a je plná receptů na úplně VŠECHNO. Vzhledem k tomu, že je z roku 1942, tak pro normální smrtelníky už nejsou pořádně čitelné ani ingredience, ale nás hned napadlo, že s trochou výzkumu by se to dalo přeložit do modernštiny. Na přetřas přišla další pohádka – Na vlásku a jak Disney už nechce točit filmy o princeznách, protože pro dnešní holčičky to prostě neni dost cool. Zcela zbytečně jsme pořešily přejmenovávání Ruzyně na Havlyni, protože s tím stejně nikdo nic neudělá. Báječně jsme se shodly v tom, že nejsme prudérní, když nechceme od svých matek slyšet detaily rozmnožovacích rituálů ani jejich zvířecích mazlíčků, natož jich samých. Judith vyprávěla o návštěvě svých příbuzných, kterým se doma nahromadily pozůstalosti, a o pokladech, které se mezi takovými krámy skrývají. Když mluvila o stovkách perleťových knoflíčků ze třicátých let, vzpomněla jsem si na skvělý SteamUp festival vol. III a kostým, který jsem na něj vyráběla. Abych byla upřímná, nejspíš po tom našem odpoledni muselo pár lidem pořádně zvonit v uších, ale tak už to bývá.

Velkým zlomem v konverzaci se stal návrh kouknout se na film. Ač se občas snažíme tvářit jako drsné, emancipované ženy, ve chvíli, kdy jednu z nás (a vážně nevím kterou, protože ta druhá souhlasila tak rychle, jako by se to stalo zároveň) napadlo pustit Jih proti Severu, vykoukly na povrch ty romantické a naivní puberťačky s procítěným áááách na rtech.

Rhett byl tak úžasný, jak jsem si ho pamatovala z mládí, ale často se moje pozornost upírala jinam než dřív. S nadšením jsme obě komentovaly kostýmy a účesy a smály se vtípkům, které ještě před pár lety byly neviditelné. Obzvláště Scarlettino ranní probuzení poté, co ji Rhett ve slavné schodišťové scéně odnese do postele, mě rozesmálo, až jsem se zakousla do konferenčního stolku. Nevěřila bych, že se dá tak krásně natočit scéna, kde se nevyskytne ani vzdech, aktérka je zcela oblečená, a přitom jako by v ruce držela obří transparent „ORGASMUS“.

Musím přiznat, že jsem úplně zapomněla, že to nemá sladký happyend. Shodly jsme se, že se na staré filmy musíme koukat častěji. Já bych rozhodně ráda viděla Salome Where She Danced.

Po zkouknutí videa kombinujícího hlavní postavy ze seriálů Doctor Who a Sherlock mi Judith ukázala, odkud je ta písnička původně, a na seznam starých filmů ke koukání přibyl taky Annie Get Your Gun.

V půl druhé ráno jsem rozněžnělou Judith doprovodila na tramvaj. Po cestě jsme ještě stihly řešit tenhle blog a přírodní kosmetiku, o kterou se obě už nějaký čas zajímáme a chceme ji konečně začít vyrábět.

Domů jsem přišla příjemně naladěna a přečetla si kousek Pravdy. Škoda že nemůžu napsat o knížkách víc, ale zrovna dnes jsem toho mnoho nenačetla, i když jinak jsem opravdu velkým konzumentem textu. Obzvláštní zálibu nacházím v brakové fantastice.

Připravena jít spát, řekla jsem si, že se ještě rychle podívám na ty internety, co píšou. Začala jsem si prohlížet své záložky v google readeru. Mám toho tam spoustu a zaměřuji se hlavně na vaření, módu, design všeobecně a nejvíc na crafty věci. Jen tak pro ukázku, dnes ráno jsem našla tuhle hru, kde se člověk snaží co nejpřesněji trefit barvu, návod na to, jak si obarvit vlasy suchými pastely,  recept na avokádový koláč, účes ve stylu Hunger Games a tenhle báječný obrázek:

Myslela jsem, že to by pro jeden den stačilo, ale nebylo tomu tak. K brouzdání jsem si pouštěla písničky z YouTube. S mým pohádkovým dnem ladily pohádkové písničky, a tak jsem začala svou oblíbenou I’ll Make a Man Out of You z Mulan.

A to už se pomalu dostáváme k začátku tohohle článku. Proklikala jsem se desítkou videí od Nejšťastnější ženy na světě až po korejské komické duo IUV s lip syncem. Jejich písnička mě zaujala a zjistila jsem, že původně vypadá takhle.

Když jsem to pustila, přišel pan Se a řekl: „Piš,“ a já píšu a poslouchám. Hodinu a dvacet minut jedu dokolečka tuhle písničku. Je právě šest hodin a dvacet devět minut ráno a já poslouchám korejský pop. Ne, nejsem fanoušek korejského popu. Nejsem fanoušek vůbec žádného popu. Já vlastně hudbu moc neposlouchám, ale… Ale jsem zvědavá jako opice, zajímá mě strašná spousta věcí a to jsem vám (spolu s panem Se) chtěla ukázat. Třeba jsem někoho zaujala, a jestli ano, ráda bych v tom pokračovala. Chci psát, chci nacházet nové věci a dělit se o ně. Chci vyrábět věci, chci koukat na filmy, číst knížky, poslouchat hudbu, hrát hry a dělit se o svoje názory na ně. Uznávám, že tenhle článek je hodně nabitý, ale měla jsem pocit, že napoprvé je to potřeba, abychom se trochu seznámili. Jestli budete chtít poslouchat, je jen na vás, ale každopádně: Tady jsem, tady chci být, a pokud přijdete, vsadím se, že vždycky bude možné najít nějaké ty paralely.